Stali se kultem v řadách zálesáků, prorazili mezi myslivce a rybáře, okouzlili svým vzhledem i náročné sběratele. Pokud přijde na skandinávské nože, vždy se svým způsobem odlišují od ostatních. Jejich jasně definované linie, precizní kontury a vytažené křivky, jako by v sobě nesly přísný, matematický model.
Neznamená to však, že by byly jednotvárné, fádní a předvídatelné. Nožíři, kováři, řezbáři a umělečtí řemeslníci je od dávna dokázali vyzdobit do nejjemnějších detailů - s noblesou královských klenotů. Bez ohledu na to, zda jsou jednoduché nebo zdobené - vždy v sobě nesou svůj historický odkaz bouřlivé, severské přírody.
1. Nůž, který patří na opasek
Nenajdete je v dřevěných chýžích u pece, zbytečně byste je hledali v zásuvce stolu či zapíchnuté do trámu. Skandinávské nože patří od nepaměti na opasek. Na místo kde jsou při práci, v pohybu, při lovu či pastvě připraveny pomáhat. Spolu s pouzdrem tvoří nerozlučný pár, vždy dokonale sladěný.
Seveřané nikdy nebyli sedláci, kteří drží statek ve dvoře a na pole vycházejí pouze za dům či v spřežení. Od nepaměti jsou spjati se zemí, ve které se pohybují. Nůž je nástrojem pro lov a zpracování masa, nůž je nástrojem pro přípravu dřeva na oheň i přístřeší, nůž je pomocníkem pro vaření i zpracování jídla.
Přidejte k tomu řemesla, u kterých je třeba zpracovávat přírodní materiály a jste v obraze. Každý z nožů může mít trošku odlišnou výšku výbrusu a tvar špičky pro svoji specializaci, ale každý z nich je všestranný, aby naplnil své poslání. Právě tam se bere jejich přísný, neměnný tvar.
2. Dvě velikosti, dva tvary
Malý skandinávský nůž puukko pro malé práce, velký nůž leuku pro velké výzvy. Pokud proběhnete z Finska přes Švédsko až do Norska, všude se setkáte s těmito dvěma formáty. Pukkoo má čepel o délce 7 až 12 centimetrů, od které se očekává nejen dokonalá ostrost, ale také houževnatost. Jeden nůž musí být jemným a ostrým aby oddělil maso od kůže, současně však musí štípat třísky na oheň.
Leuku má čepel o délce od 15 centimetrů vzhůru a je to všestranný "sekáč" pro větší práce. Nahradí sekyrku při křesání kůlů na přístřešek, vydlabe díru do zamrzlého ledu na jezeře, jindy zase zastoupí řeznický nůž při porcování zvěřiny pro sušení.
Není neobvyklé, pokud jsou nože vyrobeny ve sladěných párech, ve společném, sdíleném pouzdře. Důsledně naučený tah rukou jednou sáhne po menším, jindy po velkém noži. Podle potřeby. O tom, že ve Skandinávii není pomyšlení na jiný tvar svědčí i to, že i bajonety válečných pušek mají tento typický tvar.
3. Materiál čepele je klíčový
Jak zjistit, zda skandinávský nůž skutečně stojí za to? Legenda praví, že musí dokázat štípat sobí kosti, aniž by se jeho ostří vyštrbilo. V dávných časech bylo železo na čepeli nožů taveno z limonitové rudy, která jim dávala neobvyklou pevnost a houževnatost.
Dnes je standardem uhlíková ocel 80CrV2, která je mimořádně houževnatá. U luxusnějších kousků můžete nalézt i čepele z laminované (vrstvené) oceli, ať už nerezové nebo uhlíkové. Najdete ji nejčastěji na nožích značky Helle případně řemeslných a sbírkových nožích.
4. Rukojeť z přírodních materiálů
Pokud za polárním kruhem klesají teploty i pod - 30 °C, rukojeť nože nesmí v žádném případě ohrozit dlaň. Zřídka zde najdete kovové záštity a hlavice, nesetkáte se s lankovými oplety nebo minerálními ozdobami. Základem je vrstvená březová kůra nebo dřevo s typickou, kudrnatou křesbou. Doplňkem je kost či paroh.
Nůž musí sednout do ruky, aniž by se uklouzl. Jednoduchý, téměř soudkovitý tvar rukojeti je zárukou dokonalého úchopu. Na první pohled jednoduchá rukojeť je vyladěna pro silový řez, ale i jemnou, citlivou manévrovatelnost. Stejně dobře s ní manipuluje řezbář, se stejnou jistotou ji obslouží lovec.
Pokud vám dnes podají nožíři do rukou finku s rukojetí ze stabilizovaného dřeva, vězte že jde o nůž, po kterém by Seveřané pravděpodobně nesáhli. Dřevo nasycené pryskyřicí je studené a chladné, není již přírodním materiálem.
5. Výbrus s jedovatým ostřím
Skandinávský výbrus jde do nuly - právě tak jako ostří břitvy. Musí bez velké námahy procházet přes vlákna dřeva, musí se bez námahy dostat podélně i příčně zmrzlým masem zvěřiny. Nesnese fasetu, která u jiných nožů slouží ke zvýšení odolnosti jejich ostří.
I přesto její náznak můžete najít na některých sériově vyráběných čepelích. Chcete-li aby čepel předvedla své vlastnosti naplno, čeká vás ruční dobrušování, abyste se dostali k vysněné dokonalosti. Právě jednoduchost broušení dokáže nováčky ve světě nožů zcela pohltit.
Při vysokém výbrusu nepotřebujete pomůcky, abyste udrželi rovinu a úhel. Kopírujete plochu kamenem a sledujete pouze to, abyste jednu stranu neobrousili víc než druhou. Zbytek je už jen rytmickou dřinou, která vždy přinese velkou potěchu.
6. Osazení na trn
Pro žádné jiné nože není osazení v rukojeti na trn tak typické jako pro skandinávské. Ocelový trn prochází rukojetí až po koncovku, která závitem nebo rozkutím trnu drží rukojeť nepohnutá na jejím místě.
Je za tím kus střídmosti, ale i předvídavosti. Takto osazenou rukojeť lze při poškození vyměnit za druhou kdekoli v terénu. Bez ohledu na to, zda ji sestavíte z plátků kůry s vyraženými otvory uprostřed, nebo do dřevěného masivu vypálíte trnem otvor přesně na míru.
Zaklepáním konce lze vyřešit jakékoli uvolnění rukojeti, podbráním konce zase přistoupit k jejímu rozebrání a výměně. Bez moderních epoxidových lepidel, bez pachutě lepených nýtů, šroubů a složitých spojovacích prvků.